o.h. diary

Vždycky, když jdu do toho kopce, mám pocit, že umírám.
Právě teď. V tom jednoduchém okamžiku.

Tančím.
Překládám jednu nohu za druhou. Jdu a přitom tančím. Smyslný pohyb boků zahalených sakem.
Tančím.

Rozhlížím se kolem sebe.
V ruce držím knížku - jak nepostradatelná společnice. Nové boty ze šedé kůže se pomalu špiní o chodníky. To je dobré. Je to normální, bestiální chod světa.
Který se dělí na krysy a na štěňata.

Krysy jsou stále pod mosty. Štěňata se otřepou a jdou dál.

Mám rád všechno, co je dlouhovlasé. Nejlépe s černou barvou. I zrzky.
Občas se za holkama na ulici otáčím - proto si přece napatlali na své obličeje tolik make-upu. Proto se oblékly tak, až z nich čpí umělost a prázdnost tohoto světa.
Jejich inteligence by se vlezla do hlavičky špendlíku.

Stejně se za nimi otočím.
Na mě se nikdo neotočí. Patřím k těm, co krásu skrývají hluboko uvnitř.
Nebo spíš šerednost.

Neoblékám se tak, aby se za mnou kdokoliv otočil. Jsem a pozoruji.
Šedým stínem. Mám rád šedou.
Je uklidňující.

Nejde o to, že bych to měl rád.
Stále miluji ty křehké dívky s přírodně rudými rty a očima, které působí, že se co nejdřív rozpláčou.
Mám rád holky s dotekem řasenky a jemnou květinovou vůní. Vlasy vlající ve větru, neposedné a hebké.
Jsem náročný.
Chci vidět krásu.
Blesk!
Chci vidět půvab.

Pořád koukám do té knížky a lezu nahoru - ten kopec.
Mazlavé bahno se mi otírá o podrážku bot. Je oranžová a tak mi to nevadí.

Chci vidět zoufalství.
Blesk!
Chci vidět bolest.

Svět v těch nejrůznějších rozeklaných barvách.
Spolu s anděly. Brodění se světem... a otázky mizí spolu s další dávkou nevděčné drogy.
Chci víc... chci cítit život. Ubíhá mi mezi prsty. Chci se otočit za krásnou rusovláskou a uchopit její tvář do svých dlaní. Natisknout své rty na její a šeptat něžná slůvka.

Chci vidět slzy!
Blesk!
Chci zapomenout na jeden velkej pitomej svět!

... a tak pořád vycházím ten zatracenej kopec....