o.h. diary

Tak konečně jsem si udělal čas a náladu na to, napsat na svůj milovaný blog.

Já vím, já vím. Je to ode mne dosti odporné, že na Vás tolik kašlu v době, kdy trčím v Ostravě. Takže zatímco na tumbleru se toho děje až moc, tady je extrémně mrtvo. Jo, uvědomuju si, jaká jsem bezpáteřní svině.

Konečně jsem si sem stáhl nějaký kancelářský balík, takže mohu psát a nedeptat se tím koukáním na obrazovku bloggeru. Ne, že by mne vytáčela, jen se mi do jejího rozhraní nepíše tak příjemně, jak bych si býval představoval.

Jak se mám? 

Řekněme, že to je nyní otázka týdne. Tělo na navýšenou dávku léků reaguje... inu, není s tím zrovna spokojené. Několik dní jsem nejedl a nespal, trápily mne nevolnosti a zvracení, načež jsem do toho musel i fungovat, což bylo pro oslabený organismus dosti obtížné. Nějak v sobotu jsem už začal trochu jíst, takže sním tak jedno jídlo denně a po zbytek dne občas něco ukousnu.

A moje návštěva tady by asi vystačila na několik kapitol knížky, kterou doufám, že nikdy v životě nenapíšu. Protože by to byl bestseller a taková sláva mne neskutečným způsobem děsí. Rád bývám neviditelný, a prozatím se mi to i celkem daří.

Ehm, dobře. Já a Michal. Téma, co mi poslední dny rve vlasy a nervy. Asi bych se k němu neměl vyjadřovat. Až napíšu tu knížku, dám vám ji přečíst. Ehm.

Jinak je Ostrava strašně... nudná. Ale doopravdy hrozně. Byl jsem sice s bratránkem v kině a několik dní tak trošku cestuji po obchodech (jelikož tu není co dělat a mám za úkol obstarávat tetě nákupy). Navíc si potřebuji koupit boty.

Nudím se. Fakt se nudím. A zatím to vypadá, že mne domů pošlou až v neděli.

Dnes jsem vypravoval poprvé bratránka z domu, jelikož tetě se udělalo zle. Takže se dnes budu o Matěje starat já. Tréning na péči o vlastní děti?

Už jsem se zmiňoval, že nechci vlastní dítě? Nechci, aby zdědilo moje psychické dispozice. Zkrátka moji pitomou, zkurvenou nemoc, se kterou se snažím léčit a nedaří se mi to. Tedy daří, ale jen v jistých ohledech.

Vždy, když se mi připomene něco z minulosti, zhroutím se. Většinou se poté pokusím zabít, nebo něco obdobného. Nesnáším tyhle stavy, ale nedokážu jim zabránit. Stejně jako neumím zabránit tomu, že když jsem s Michalem, tak se rozbrečím.

Nenávidím svou minulost. Většinou mi připadá jako ten největší důvod zemřít.  

Michal mne včera neskutečně vyčerpal. Takovým tím způsobem, že chcete ležet, spát a nevnímat okolí. Dokonce jsem spal i o půl hodiny dýl... a pořád jsem vcelku mrtvý na umření (pokud se to tak dá říct.

Takže *zív* jdu si lehnout.