o.h. diary

Jako vždycky, deprese… když jsem u někoho a sdílím s ním jeho existenci. Nezvládám to.

Děsivé, ale pravdivé… hlavně když se už tak dlouho snažíte o opak… a výsledek se válí v nedohlednu a rovnou ještě v prdeli. Cítíte se zbyteční, nezajímaví, s nudným životem naplněným leda tak zvláštní bolestí. Cítím se neskutečně slabej a bojím se, že to neunesu. Nezvládnu. Že se to pokazí…

Což je vzhledem k mým zkušenostem velmi pravděpodobné. Koho by to nemrzelo a nebolelo, kdyby se nejednalo o nejvěrnějšího přítele, kterého máte? Vyčerpává mne to. Ničí.

Mám z toho neskutečný strach. Všepohlcující hrůzu, která se kolem mě plazí jako mlha kolem náhrobků. Chci se zvednout a utéct pryč. Domů. Udělat to samé, co mi zničilo předchozí přátelství s člověkem, o kterém když se někdo zmíní…. Zkrátka chce se mi brečet, šílet a nemohu odolat touze vrátit čas. Bolí mne, co jsem ztratil. Ale mělo to tak být… nejspíš.

Je to prostě zvláštní situace založená na emocích.

A u mě emoce nejsou to pravé ořechové…

The End.