o.h. diary

Poslední dobou se mi nic nechce. Znechucuje mne dokonce i psaní...
Obávám se, že to skončí tak, jako vždycky - totálním se potopením do depresí. Obvykle to začíná na týdnu a prodlužuje se to až k neúnosné hranici dvou měsíců. Nesnáším tyhle stavy. Nedokážu v nich nic dělat, jen se utápět v sebelítosti a zoufalství. Stále se vrací jako bumerang a já nevím, jak proti tomuto stavu bojovat. většinou to... vzdávám. Přiznávám, že to není nic moc hrdinského, ale je to to největší, na co se zmohu.

Dny trávím pokusy něco napsat (z čehož je mi ještě hůř, protože ta kvalita stojí za ohavný hovno) a koukáním na seriály, což jsem nikdy neměl zapotřebí. Donutil jsem se obnovit si hudbu v mobilu, ale ani to nepomáhá... teď mi tu už takovou půl hodinku hrají Plastic tree.
Když mne z takového stavu nedokáže vytrhnout i hudba, je to špatné. všechno se zdá neskutečně marné a prázdné - hlavně moje dny. Neustálé změny nálad.

A nyní se k tomu přidala i neustálá únava.


Takže se snažím nepanikařit. Scope mi posílá přes skype další várku Plastic Tree. Ta skupina je vážně úžasná. Jejich zpěvák má doopravdy krásný hlas... tak závislácky půvabný... spolu s melancholickou hudbou je přesně tím, co hledám. Aspoň se u toho bude pěkně brečet.

Poslední tento stav mi sebral přítelkyni a dohnal mne k psychiatrům. Teď není zdánlivě co mi vzít... snad jen svobodu být zavřený v léčebně - čímž bych si zkazil sny o studiu vysoké školy.
Jo, takže v sázce je hodně.

Tento článek je taky úplně marný a prázdný. Pořád se opakuje to samé, vše je stejné... z mého blogu je takové menší líhniště odporu, smutku a zoufání, plné depresivních chvil. Protože sem píši jen, když je mi zle a nepopisuju šťastné momenty života. S těmi nemám potřebu se dělit? nevím... prostě tenhle blog beru jako útěk.

Jsem tak strašně unavený, že neudržím oči ani na knížce a mou pozornost nezaujme ani Assassins Creed... jenže ležení v posteli je tak odpornou vyhlídkou... připadám si jako malomocný, když stále mám potřebu trávit v posteli čas.
Přitom bych mohl dělat spoustu jiných zábavných věcí... jenže nevím jaké.

Nemám chuť dělat zábavné věci.

Ale aspoň to ještě nedospělo do bodu, kdy sténám, že nechci už nadále žít.
Že by pokrok? Ne... ono to přijde.