o.h. diary

Mám pocit, že vše kolem mne se hroutí, jedno... jedno jak moc se snažím této katastrofě zabránit, nejsem schopen ji oddálit, pouze prodlužovat její agónii, která se pozvolna mění v zoufající beznaděj doufání.  Přemýšlím, zda tohle je směr, kterým se to vše má ubírat. Znova. Jako by se vše opakovalo. Jako by to nikdy... neskončilo.

Pravda, svět se nepřestal točit a mé srdce nepřestalo bít. Nepřestalo si doufat a ani zoufat. A přesto... ten půlrok... byl tak krásný sen, neboť snem - pouhým snem se zdá mým dnešním očím. Unaven s žití, kradoucí podstatu vědění a přitom... přitom tak zvláštně ponořený do umění, které jsem za sebou trousil po drobných útržcích samotné existence polovičatého, zapomenutého boha.


Jako bych se musel znovu rozhodnout. Jako by mi mé tělo, mé vědomí dávalo poslední šanci - možná, kdo ví - na to vše vrátit do starých kolejí. Patřit tomu k čemu jsem byl zrozen? Opět nalézt potěšení v slzách hořkosti, ze kterých se rodily báje a pověsti velikých legend? Nevím. Nedokážu to.. odhadnout, přesto a možná právě proto, že jsem si vědom ceny, kterou to obnáší. A přestože pohrdám smíchem, ani pláč není cesta, se kterou bych se cítil plně svázán a která by byla dostatečně blízká mému vědomí. Natolik, abych byl schopen patřit bolesti.

To jsem si vždy říkal a v to jsem vždy neochvějně věřil. Měl jsem pravdu? Nevím. Jak... jak bych to mohl posoudit, když jsem sám tak... malý a zbytečný? Možná ne zbytečný... snad jen nevidící cestu, kterou by se mohl ubírat. Prázdný, postrádající vyšší emoce a cíl.

Koho se zeptat a na koho se obrátit. Důvěra byla pohozena v prach. Základy se zbortily.

Jen bolest a pláč... a smích, plný zoufalství a křiku. Moji společníci. Můj stín. Má prázdnota stvořená z krásy umírání, které nikdy nebylo předem dané... a žádná odpověď na otázku, která tíží mou mysl.


Bude? Bude? Nebo se stane jen svíčkou, která čas od času dohoří svou pouť na suchém, studeném náhrobním kameni. Vždy jsem miloval svíčky.. a vůni z nich vycházející, když byly uhašeny. Jen tak. Násilně, když jim bytí silnější než ony uťalo život... a přesto nedokázalo z hlavy vyhnat jedinou myšlenku: Hoř... hoř, světýlko... plápolej... hoř!

Tak bude?
Bude mé srdce stále bít... ve vašich vzpomínkách?