o.h. diary

Velký PJ tohoto světa opět změnil vzhled blogu.
Aneb... řekněme si to na rovinu. Jednoduchost vždy vítězí nad odstrašující přeplácaností. A piáno je věc, ke kterému mám velice vřelý vztah.

Jednou bych rád chodil s dívkou či chlapcem, co bude hrát na piáno a před spaním mi bude hrát nádherné songy. Mé pokusy o hraní vždy končily katastrofou - až nakonec otec můj nádherný, starý klavír raději prodal, neboť nemohl snést můj pláč nad tím, že má ruka není schopna hrát.
Je strašně nemotorná. Musel jsem kvůli ní přestat hrát i na flétnu. Prostě to nejde. I na klávesnici píšu zásadně hlavně pravou rukou. Levačka obsluhuje pouze ctrl a shift. Odporné, co?

Začíná mi být zkurveně zle.
A abych neobtěžoval svými výlevy okolí, obtěžuji jimi vás - neexistující čtenáře webových stránek hostovaných na platformě blogger.com. Aspoň za tu reklamu by mi mohli platit. Svině jedny grázlovský...

Hlava je v prdeli, žaludek je v prdeli a chce se mi spát.
Už v životě na prášek nezapomenu a neusnu nad knihou bez toho, abych se jím nadopoval. Bohové, to je hnus!
Potřebuju se vyzvracet - nesnáším tyhle odporný maniodepresivní období střízlivění a úpění po droze.
Zkurvenej absťák!

Název: Neviditelné nestvůry
Autor: Chuck Palahniuk
Rok vydání: 2010
Nakladatelství: Odeon

Zakoupeno: vypůjčeno
Knihkupectví: školní knihovna Boskovice

Pokračování: (žádné)

Když píši tuhle recenzi na knihu, kterou jsem přečetl před tolika dny a stále na ni hledím, přemýšlím, že zavedu tzv. hvězdičkování. Kolik procent by měla asi tato kniha v mém podání? A pak mi dojde že je to naprosto iracionální myšlenka, neboť zde na recenze vybírám pouze ty knihy, které se mne nejvíc dotkly a zaslouží nejvyšší ohodnocení.
Na rovinu přiznávám, že je to má první kniha od tohoto autora - a tak by asi nebylo vhodné tento pokus o recenzi směřovat k pokročilejším čtenářům. Ne, že bych se k nim v budoucnu nechtěl hlásit.
Styl tohoto autora mne doopravdy uchvátil - jen nejsem ten typ, co bude skandovat před knihkupectvím a bude řvát: "Dejte mi knížku!"
No dobrá, kdyby šlo o dílo Kossakowské... budiž...

Našel jsem ji na stolku v naší knihovně. Zaujala mne vtipnou obálkou a pak.. hlavně popisem. Ne, kecám - zprvu jsem si ji vzít nechtěl. V rukou mi skončila až při druhé návštěvě ten samí den, kdy jsem už slintal po něčem, co naplní mé mozkové závity.
Jsem rád, že jsem to udělal. A teď už k samotné knížce, ne?

Tvrdá vazba - a žádné šetření lesy. Kvalitní papír bílé barvy, tisk také dobrý. Na zadní straně ukázka z knihy (jako bývá většinou v sérii nakladatelství Odeon - Světová knihovna) a na přebalu uvnitř na začátku vtah do děje a na konci stručný popis autora (o kterém se také dozvíte mnohem víc na zadních stranách knihy, které mu jsou věnovány). Kvalitně zpracovaná knížka oranžové barvy, která se svými 224 stranami neurazí.
Na obálce je použita fotografie Pavly Kocourkové. Sám za sebe mám tento styl obálek velice rád (obrázek použitý v recenzi má mírně odlišnou barvu od originálu)

Vzhledem k tomu, že nejde o tvorbu Poláka, ale občana americké národnosti (fuuuj!), určitě mi odpustíte pasáže s tím, jak zbožňuji americkou literaturu, že? Děkuji :-)

O čem, že je kniha?
Tak vypsat stručný obsah tohoto díla je pro mě velice komplikované. Takže asi začnu trochu jinak:
Zkuste si představit, že vám obličej sezobali ptáci.
Prostě jste si jeli po dálnici, když vám někdo ustřelil dolní čelist, kterou vám sezobali ptáci. Fakt! Sezobali ji ptáci. No a náhodou byla blízko nemocnice a tak jste si tam zajeli. Potud je to ještě celkem dobré.
A tak jste v té nemocnici... potupně zjistíte, že vaše nejlepší kamarádka vám vykradla šatník. Jo, to by ještě šlo... a taky vám spala s přítelem.. ale k tomu později.
Jo, to už je dost velkej důvod k tomu, aby jste byli nasraní na celej svět, ne?
Obličej vám sezobali ptáci...

Tak co, navnadil jsem vás trochu?
Modelka, která přijde o obličej a následně cestuje po světě s "dokonalou královnou" Brandy a Sethem; živí se tím, že se vydává za zájemce o koupi domu a vykrádá v koupelnách zásobárny nejrůznějších léků, které pak prodává.
A vlastně... jména tu nejsou důležitá. Doopravdy ne.
Mezi vším tím vykrádáním se pomalu a nesouvisle rozvíjí příběh - v jakési formě nahlížení do minulosti oné hlavní hrdinky, jejíž bratr zemřel před lety na AIDS, ale rodiče jej stále milují víc, než ji a kupují mu dárky k Vánocům, jakožto se hlásí do skupin řvoucích: "Obdivuji svého homosexuálního syna"; jejíž přítel se ji pokusil zabít v domě její nejlepší ex-kamarádky; a která si po světě chodí zahalena v závojích, neboť je neviditelná pro svět.

A místo toho, aby mluvila (neboť když vám ustřelí půlku tváře, jde to těžko) píše.

Celá kniha je vyprávěna doopravdy zvláštním specifickým způsobem, který se těžce vysvětluje a ještě hůř chápe - ale pokud se neztratíte, je to dokonalý požitek. 


Na této knize jsem ocenil hlavně to, jak široce a zároveň detailně se dotýká všeho, co se mne kdy vůbec týkalo: homosexuality, ztráty a znovuobjevování vlastní identity, dokonce je tu nastíněna i transsexualita. Zvlášť způsob vyjadřování hlavní protagonistky mne nadchl.
A pointa? Ta byla doopravdy.. úžasná.
Vytkl bych jí snad jen to, že se v ní dá lehko ztratit. Pro mne - jako čtenáře prvního díla tohoto autora - byla doopravdy kouzelná.


Ukázka z knihy:

Anotace

Supermodelka Evie Cottrellová měla kdysi úplně vše: krásné tělo, zářivý úsměv, peníze, dům, přítele a prý i bratra. V románu ji ale nejprve poznáme trochu jinak. Respektive ji nepoznáme, protože je celá zahalená v hedvábných závojích. „Musíš vypadat, jako že si střežíš tajemství,“ vykládá Brandy Alexanderová, žena s větším množstvím plastických operací, než kolik jí je let. Evie však nechce být tajemná, Evie přišla při autonehodě o obličej – někdo po ní vystřelil z kulovnice sedm dvaašedesát. Kulka jí utrhla čelist. Strávila měsíce v nemocnici. Neumřela. Tvář jí ale vrátit nemohli, protože ji sezobali ptáci. Evie Cottrellová je bez obličeje, bez možnosti mluvit a bez přítele pěkně vytočená. Dokonce tak spravedlivě vytočená, že se rozhodne zabít svou nejlepší kamarádku. A kdyby byl naživu bratr, ten prevít, zabila by ho taky. Na to, aby se mohla bránit nespravedlivému a zlému světu, na to se musí do toho světa nejprve vrátit – zahalená v závojích, s Brandy Alexanderovou a „jejím“ přítelem Sethem po boku. Uživit se je už snadné: Koupelnu má doma každý a spoustu léků ve skříňkách taky. Stačí si město od města dávat honosně znějící jména, tvářit se jako zájemce o nemovitost a v koupelnách si pak nabrat tolik léků, že se tím všichni slušně uživí...
Ve své prvotině, s níž ho nakladatelé původně odmítli, Palahniuk nakousl témata svých pozdějších proslavených prací – sex, násilí, perverzní úchylky i problematiku transsexuality.



Skok do dne, kdy mi odstřihli a sundali obvazy.
Nevíte co čekat, ale všichni lékaři a sestry a medici a sanitáři a údržbáři a kuchaři, co jich v
nemocnici je, se stavili a nakoukli dveřmi, a když jste je u toho přistihla, tak zablafali
gratulujeme, a koutky úst se jim roztáhly doširoka a roztřásly, strnulý, mdlý úsměv.
Vypoulené oči. To je můj výraz. A já zase a znovu zvedala kus kartonu, co jim říkal:
Děkuji.
A pak jsem utekla. Po tom, co mi od Espre přišly nové letní šaty bez ramínek z bavlněného
krepu. Sestra Kateřina nade mnou celé dopoledne stála s kulmou, dokud jsem z vlasů neměla
ten veliký máslový dort s krémovou polevou, veliký účes, co nikde nezasahuje do tváře. Pak
přinesla Evie nějaký mejkap a namalovala mi oči. Já si navlékla nové rajcovné šatečky a
nemohla jsem se dočkat, kdy se začnu potit. Celé to léto jsem neviděla zrcadlo, a kdyby ano,
nedošlo by mi, že to jsem já. Neviděla jsem policejní snímky. Když Evie i sestra Kateřina
skončily, řekla jsem: „Hatuheď mouše teídop rdee.“
A Evie na to: „Nemáš zač.“
Sestra Kateřina řekla: „Ale před nedávnem jste obědvala.“
Bylo dost jasné, že mi tu nikdo nerozumí.
Povídám: „Čhoud ibis tuhemi dlípok?“
A Evie na to: „Jo, to jsou tvoje boty, ale neboj, neodřu ti je.“
A setra Kateřina: „Ne, pošta zatím žádná, ale do věznice můžeme napsat, až si schrupnete, má
milá.“
Nechaly toho a šly. A. Nechaly mě samotnou. A. Jak hrozné to může s mým obličejem být?
A někdy může znetvoření hrát i ve váš prospěch. Všichni ti lidi s piercingem a tetováním a
cejchováním a skarifikací… Nakonec pozornost jako pozornost, ne?
Když jsem vyšla ven, poprvé jsem si všimla, že mi něco uteklo. Vždyť někam prostě zmizelo
celé léto. Všechny ty mejdany u bazénu a polehávání na přídích motorových člunů s
metalízou. Chytání bronzu. Lov na kluky v kabrioletech. Došlo mi, že všechny pikniky a
softbalové zápasy a koncerty mi prostě nějak protekly mezi prsty a změnily se v pár fotek,
které Evie dá vyvolat nejdřív někdy kolem Díkůvzdání.
Když jsem vyšla ven, byl svět po té nemocniční bílé a zase bílé samá barva. Jako jít za duhu.
Jdu do supermarketu – a nakupování mi připomíná hru, kterou jsem hrála naposled jako
holčička. Jsou tu všechny moje oblíbené značkové výrobky, všechny ty barvy, dijonská
hořčice, rýžové těstoviny Rice-A-Roni, nudle Top Ramen, všechno to bojuje o moji přízeň.
Tolik barev. Celý posun ve standardech krásy, takže nic vlastně nevyčnívá.
Celek menší než součet jeho částí.
Tolik barev na jediném místě.
Kromě té duhy ze značkových výrobků se není na co jiného dívat. Když se podívám na lidi,
vidím všem jenom hlavu zezadu. A i když se otočím superrychle, zahlídnu nejvýš ucho něčí
odvracející se hlavy. A lidi si povídají s bohem.
„Bože,“ říkají. „Viděls to?“
A taky: „To byla maska? Kriste pane, není na Halloween trochu brzy?“
Všichni najednou mají náramně napilno, musí si číst etikety na francouzské hořčici a
těstovinách.
Takže si vyberu krocana.
Nevím proč. Nemám žádné peníze, ale beru si krocana. Hrábnu do velikých zmrzlých
krocanů, mezi ty veliké tělově zbarvené kusy ledu v mrazicím boxu. Hrabu se tam, dokud
nenajdu největšího krocana, a zvednu ho v té jeho žluté plastové síťce jako dítě.
Dovleču se do přední části obchodu, jdu rovnou skrz pokladny a nikdo mě nezastaví. Nikdo se
ani nepodívá. Všichni si čtou v novinách, jako by tam byla mapa k pokladu.
„Sídžgfn dájof atnbek,“ říkám. „Nej vakžt išvyšn sednsd.“
Nikdo se nepodívá. „NCHC KRCN ZDRM,“ říkám svým nejlepším břichomluveckým hlasem.
Nikdo ani nepromluví. Leda snad pokladní. Mohu poprosit o dva doklady totožnosti? ptají se
lidí, kteří jim chtějí vystavit šek.
„Fgjrn ájufnv vjů,“ říkám. „Xajdaj kanjww sajs drh!“
A teprve pak, teprve pak se ozve nějaký chlapeček: „Hele, mamí, koukej támhle! Ta nestvůra
krade!“
Všichni se samou trapností přikrčí. Všem hlavy zapadnou mezi ramena, jako by se táhli o
berlích. Čtou si titulky z bulváru usilovněji než kdy dřív.
Nestvůrná dívka zcizila oblíbený velikonoční pokrm!
A tady mě máte, smažím se v šatech z bavlněného krepu, v náručí desetikilového krocana,
krocan se potí, moje šaty jsou skoro průhledné. Bradavky mám na kámen ztvrdlé, tisknou se
na žlutou síťku, ve které je ten kus ledu. Pod tím velikým máslovým dortem s krémovou
polevou, pod tím účesem jsem já. Nikdo se na mě nedívá, jako kdybych vyhrála něco
významného.
Nějaká ruka sletí, dá klukovi facku, kluk začne bulet.
Brečí, jak brečíte, když jste neudělali nic špatného, ale stejně vás potrestali. Venku zapadá
slunce. Venku všechno zmrtvělo, kromě toho hlásku, co se ječivě znovu a znovu ptá: Za co
jsem dostal? Já nic neudělal. Za co jsem dostal? Co jsem udělal?
Chytila jsem krocana. Šla jsem zpátky do nemocnice La Paloma, jak nejrychleji jsem
dokázala. Už byla skoro tma.
Celou tu dobu jsem svírala krocana. A říkala jsem si: Krocani. Racci. Straky.
Ptáci.
Ptáci mi sezobali obličej.
Když jsem se vrátila do nemocnice, po chodbě proti mně šla sestra Kateřina. Vedla nějakého
muže a jeho vozík s kapačkou, ten muž byl celý zabalený do gázy a ověšený hadičkami a
plastovými pytlíky se žlutými a červenými tekutinami, co vtékaly do něj a vytékaly z něj.
Ptáci mi sezobali obličej.
Pořád z větší a větší blízkosti sestra Kateřina křičela: „Juhůů! Mám tady někoho, koho určitě
moc ráda poznáte!“
Ptáci mi sezobali obličej.
Mezi mnou a jimi je logopedická ordinace, a když tam zapadnu, potřetí tam je Brandy
Alexanderová. Královna všeho dobrého a laskavého má na sobě nějaké šatečky bez rukávů od
Versaceho plus sezónní drtivý pocit zoufalství a rozkladné smířenosti. Oddaná ideálu tělesné
krásy, a přece ponížená. Živoucí, a přece zmrzačená. Nejvyšší královna je to nejpůvabnější
cosi, jaké jsem kdy viděla, a tak jen trčím ve dveřích a dívám se.
„Muži,“ vykládá logopedka, „při řeči kladou důraz na adjektiva.“ Říká: „Například takhle:
Jste dnes tak půvabná.“
Brandy je tak půvabná, že kdybyste jí usekli hlavu a položili ji na modrý samet a dali do
výlohy u Tiffanyho, někdo by si ji koupil za milión dolarů.
„Žena by naopak řekla: Jste dnes tak půvabná. Teď vy, Brandy,“ vybízí logopedka. „Vyslovte
to a důraz položte na příslovce, ne na adjektivum.“
Brandy Alexanderová zvedne svoje Báječně borůvkové oči ke mně, ke dveřím, a povídá: „Ty
tam v tý póze, jsi tak děsně šeredná. Co je, kecnul si ti na ksicht slon?“
Brandy má takový hlas, že skoro neslyším, co říká. V tom okamžiku prostě jen Brandy hrozně
zbožňuju. Mám z ní takový dobrý pocit, jako když jste krásná a podíváte se do zrcadla.
Brandy je moje instantní královská rodina. Moje jediné všechno, pro co žít.
Povídám: „Stůrj sejvo sý,“ a položím studeného, mokrého krocana logopedce do klína, takže
tam na kožené otočné kancelářské židli sedí pod deseti kily mrtvého masa.
Sestra Kateřina na mě zblízka z chodby haleká: „Juhůů!!“
„Chůzy ťondzop bžádt,“ povídám a vezu logopedku na židli ven na chodbu. Říkám: „Nuhehe máznach vlýnazmť.“
Logopedka ke mně zvedne usměvavou tvář: „Nemusíte mi děkovat, vždyť to je jen moje
práce.“
Jeptiška dorazila s tím mužem a jeho kapačkou na kolečkách, zas někdo nový, bez kůže nebo
s rozmlácenými rysy, anebo s vytlučenými zuby, muž, který by pro mě byl dokonalý. Moje
jediná pravá láska. Můj deformovaný nebo zmrzačený nebo chorobný princ. Moje nešťastně
žili, dokud neumřeli. Moje odporná budoucnost. Nestvůrný zbytek mého života.
Zabouchnu dveře ordinace a zamknu se vevnitř s Brandy Alexanderovou. Na stole leží
logopedčin zápisník a já po něm sáhnu.
Zachraň mě, píšu a pak tím Brandy zamávám před obličejem. Píšu:
Prosím.
Skok na Brandiny ruce. Vždycky to začíná jejíma rukama. Brandy Alexanderová natáhne
ruku, jednu z těch chlupatých kloubnatých rukou, na paži až k lokti smáčknuté a stísněné
žilky pod náramky všech barev. Brandy Alexanderová je sama o sobě takový posun ve
standardech krásy, že nic nevyčnívá. Dokonce ani vy.
„Tak co je, holka, co se ti stalo s tváří?“ ptá se.
Ptáci.
Píšu:
Ptáci. Ptáci sezobali.
A začnu se smát.
Brandy se nesměje. Brandy se ptá: „To má jako znamenat co?“
A já se pořád směju.
Jela jsem po dálnici, píšu.
A já se pořád směju.
Někdo po mně vystřelil z kulovnice sedm dvaašedesát.
Kulka mi utrhla celou čelist.
Pořád se směju.
Šla jsem do nemocnice, píšu.
Neumřela jsem.
Směju se.
Tvář mi vrátit nemohli, protože ji sezobali racci.
A přestanu se smát.
„Holka, ty máš ale děsnej rukopis,“ na to Brandy. „Tak povídej, co dál.“
A já začnu plakat.
Co dál? píšu. Musím jíst dětskou výživu.
Nemůžu mluvit.
Kariéra fuč.
Nemám kde bydlet.
Snoubenec mě opustil.
Nikdo se na mě nechce ani podívat.
Nejlepší kamarádka mi zničila všechny šaty.
Pořád brečím.
„Co dál?“ ptá se Brandy. „Povídej, chci to slyšet všechno.“
Ten kluk, píšu.
Kluk v supermarketu řekl, že jsem nestvůra.
Báječně borůvkové oči se podívají přímo na mě tak, jak to žádné jiné neudělaly celé léto.
„Máš úplně rozhašenej pohled na svět,“ říká Brandy. „Dokážeš mluvit jenom o sračkách, co
se už staly.“
Říká: „Na minulosti ani přítomnosti svůj život založit nemůžeš.“  Brandy říká: „Musíš mi povědět něco o svojí budoucnosti.“
Brandy Alexanderová vstane, na nohou má ty páskové pastičky na chodidla ze zlatého lamé.
Nejvyšší královna vyndá z kabelky bez řemínku pudřenku osázenou drahokamy a otevře ji a
podívá se dovnitř, do zrcátka.
„Ta doktorka,“ ozvou se grafitové rty, „ta logopedka někdy podobný situace vyhodnotí tak
blbě.“
Velká ošperkovaná osvalená ruka mě posadí na židli, ta je ještě od jejího zadku zahřátá, a
Brandy mi podrží pudřenku, abych se mohla podívat dovnitř. Místo pudru je tam fůra bílých
pilulek. A místo zrcátka portrétní fotka Brandy Alexanderové, která se usmívá a vypadá
skvěle.
„To jsou vicodiny, holka,“ pokračuje. „Medicínská škola Marilyn Monroe. Ta tvrdí, že
jakákoli nemoc se dá vyléčit, když do sebe naházíš dost prášků.“
Říká: „Ber. Posluž si.“
Hubená a věčná bohyně Brandina obrázku se na mě usmívá přes moře analgetik. Tak takhle
jsem se seznámila s Brandy Alexanderovou. Takhle jsem našla sílu nepokračovat ve svém
předešlém životě. Takhle jsem sebrala odvahu neskládat to dohromady ze stejných starých
dílků.
„No a teď,“ říkají grafitové rty, „teď mi o sobě všechno řekni jako před chvílí. Všechno to
napiš. Vyprávěj mi to pořád dokola. Vyprávěj mi o svým umrněným životě třeba celou noc.“
Královna Brandy na mě namíří dlouhý kostnatý prst.
„Dokud nepochopíš,“ pokračuje, „že to, co vykládáš, je jenom příběh. Že se to už neodehrává.
A až ti dojde, že takovej příběh jsou jenom slova, že to klidně všecko můžeš rozdrobit a
naházet minulost do popelnice,“ končí Brandy, „tak začneme přemýšlet, kdo z tebe bude.“


Další recenze:
iDNES
AKTUÁLNĚ
FANTASY PLANET

Koupit:
KOSMAS

Stáhnout:
(autor nepodporuje prznění knih downloadem)

Jelikož zdejší správce websvěta je velice kreativní (a momentálně se mu chce víc tvořit než psát), stvořil několik zrůdných exemplářů své práce, které si můžete snadným poklepáním stáhnout buď po jednom, nebo jako celý archiv z uloz.to.

Jelikož Vás mám rád. Chápete, že?


Pokusný králík č.1

Pokusný králík č.2


Mimochodem, kolorování je činnost, která mne v případě wallpaperů i dalších blbůstek strašně baví. To je tan pro všeobecnou informaci, jasný?
Jinak až kromě pictu 5 si na ně nedělám autorské nároky. Pict 5 je směsice dvou obrázků, což mi zabralo nějaký čas. Takže jen na 5 se vztahujou autorský, jasně?
Jinak je to tak různě postahovaný z netu :-)


Pokusný králík č.3


Jo, pokud jste pozorní, tak tento pict jsem si zvolil (trochu ořízlej) jako banner všeho co se týká této skupiny.

Pokusný králík č.4 
Ty bubliny jsou rozkošný, že?
Aneb jak z metalově rockový skupiny udělal dětskej bublifuk. No, díky bohu, že mě nevidí (extra tajemný výraz)

Pokusný králík č.5
Jo, tady jsou ty hrozivý autorský práva, že?


Předpokládám, že ne (ale protože mne nikdo nečte, mohu si říct, že jsou z toho všichni vyjukaní), takže Vám, to ukážu:

(a samo, že si to můžete taky stáhnout... no jo, no jo!)


A protože jsem na vás dnes extra hodnej, pokud si soubory stáhnete v celku, dostanete i malej bonus v podobě rozkouskovaného mého vlastního wallpaperu xD

Rozhodl jsem se pro obnovu designu.
Ne, že by mne bílá nebavila, nebo tak nějak, ale... zkrátka jsem přišel na chuť této kapele a... no, líbí se mi.
A dnes budu celej den programovat.
Není vám mě líto?



Teď ještě musím najít poznámky k ekonomice a nejdřív dodělat ty.
Nechcete mne raději někdo zabít?

Spousta věcí mne už nesere.
Protože kdyby mě štvaly, asi bych právě teď kolem sebe kopal a řval jak tur.
Například - o pár bodů míň z testu, u kterého jsem popsal víc jak osm stran a stejně mám dvojku. Jo, některé věci... mne doopravy neštvou.
Ani nemohou.

Přemýšlím o založení nové rubriky.
Spíš Vám ale dám odkaz ke svému tumblr účtu, ať se na ty obrázky díváte tam. Co bych se znervózňoval.
Koneckonců mne Tumblr poslední dny perkérně vytáčí. Slíbil jsem Chňachmě, že pro ni postnu i ty obrázky, které tam mám neviditelné, aby se mohla kochat těmi úchvatnými chlapci, a ten pitomý server mi je odmítá načíst, takže jsem jich stihl přetáhnout jen asi 300 z dvou tisíc.
Opravdu odporně nudné.

Na škole opět jede Facebook.
Tváře mých spolužáků zjihly modří - chápe to někdo?

Včera jsem čistil akvárium.
Nová marima, která mi koupila matka, vypadají pro náročnou přepravu velice nemocně... doufám, že se vzpamatují. Snažím se jim vytvořit přijatelně smyslné prostředí pro existenci.
Vzduchování, světlo, občas do nich šprtnu aby se opalovaly z jiné strany. Romantika, chápete - ne?

Jo, já vím. Fotky slibuju už moc dlouho.
Jen je fascinující, že když z nich vymačkám vodu, jsou tak rozkošně tvrdé a drobné.

Objevil jsem skvělou novou skupinu.
Třba vás s ní v budoucnosti seznámím - bude to prča. Nebo tak nějak (slovník spolužáků dokazující nízkou vyjadčovací úroveň postrádám)... bohové.

Přemýšlím o tom, že někoho sbalím.
Jenže rusovlásky jsou u nás k nedostání. A jediný, kdo o mě má zájem, je doopravdy se ke mě nehodící dívka s vlasy dlouhými dva milimetry.
To je tak odporné...

Vždycky, když jdu do toho kopce, mám pocit, že umírám.
Právě teď. V tom jednoduchém okamžiku.

Tančím.
Překládám jednu nohu za druhou. Jdu a přitom tančím. Smyslný pohyb boků zahalených sakem.
Tančím.

Rozhlížím se kolem sebe.
V ruce držím knížku - jak nepostradatelná společnice. Nové boty ze šedé kůže se pomalu špiní o chodníky. To je dobré. Je to normální, bestiální chod světa.
Který se dělí na krysy a na štěňata.

Krysy jsou stále pod mosty. Štěňata se otřepou a jdou dál.

Mám rád všechno, co je dlouhovlasé. Nejlépe s černou barvou. I zrzky.
Občas se za holkama na ulici otáčím - proto si přece napatlali na své obličeje tolik make-upu. Proto se oblékly tak, až z nich čpí umělost a prázdnost tohoto světa.
Jejich inteligence by se vlezla do hlavičky špendlíku.

Stejně se za nimi otočím.
Na mě se nikdo neotočí. Patřím k těm, co krásu skrývají hluboko uvnitř.
Nebo spíš šerednost.

Neoblékám se tak, aby se za mnou kdokoliv otočil. Jsem a pozoruji.
Šedým stínem. Mám rád šedou.
Je uklidňující.

Nejde o to, že bych to měl rád.
Stále miluji ty křehké dívky s přírodně rudými rty a očima, které působí, že se co nejdřív rozpláčou.
Mám rád holky s dotekem řasenky a jemnou květinovou vůní. Vlasy vlající ve větru, neposedné a hebké.
Jsem náročný.
Chci vidět krásu.
Blesk!
Chci vidět půvab.

Pořád koukám do té knížky a lezu nahoru - ten kopec.
Mazlavé bahno se mi otírá o podrážku bot. Je oranžová a tak mi to nevadí.

Chci vidět zoufalství.
Blesk!
Chci vidět bolest.

Svět v těch nejrůznějších rozeklaných barvách.
Spolu s anděly. Brodění se světem... a otázky mizí spolu s další dávkou nevděčné drogy.
Chci víc... chci cítit život. Ubíhá mi mezi prsty. Chci se otočit za krásnou rusovláskou a uchopit její tvář do svých dlaní. Natisknout své rty na její a šeptat něžná slůvka.

Chci vidět slzy!
Blesk!
Chci zapomenout na jeden velkej pitomej svět!

... a tak pořád vycházím ten zatracenej kopec....

Odpočítejte si fakta a je to pěkná depka.
Můžu jíst jenom dětskou výživu.
Nejlepší kamarádka mi chrápala se snoubencem.
Snoubenec mě málem ubodal nožem.
Zapálila jsem dům a celou noc jsem puškou mířila na nevinné lidi.
Bratr, kterého nenávidím, se vrátil z hrobu a strhl na sebe pozornost, která patřila mě.
Jsem neviditelná nestvůra a nedokážu někoho milovat. Těžko říct, co je z toho horší.

Včerejšek byl fakt hnusnej. Asi nejhnusnější den za poslední dva měsíce, nebo tři, co jsem na chemii.
Fakt hnusnej.
A nejhorší na tom je, že sem si ho zavinil sám.

Alespoň jsem poučen pro příště, že nemám zapomínat na pravidelné dávky drogy - takového dieselu pro psychiatry uznané magory. Jo, možná bych si ten název mohl dát patentovat a všichni drogově závislí mi budou platit za používání této prakticky nepoužitelné poznámky.
Ne, vážně... je mi dobře. V mezích.


Jen by mne zajímalo, jaké jsou ty meze....

Takže se omlouvám všem, na který jsem křičel, byl hnusný, se kterýma jsem raději odmítl komunikovat, nebo těm, kterým jsem kazil jejich představy o dni stráveném v mé katastrofální společnosti (jo, brakózní spisovatel se nezapře)
Zkrátka se poučte, že když je mi zle, je lepší se mnou nemluvit.

A tak dnes, kdy mám v sobě pro jistotu dvojnásobnou dávku se culím jako naprostý idiot - jo, natankovaný autíčko dieselem.Někdo by mě měl fláknout po palici mokrou rybou, abych se vzpamatoval (slibuji, že se už nebudu dívat na Dogma, přestože hašení Metatrona hasícím přístrojem s pěnou je asi to nejzábavnější na celém dni)
Pokud někdo ten film chce vidět, může se stavit.
Dostane zcela zadarmo i přednášku o křesťanské mytologii a proč jí nevěřit. Když už Boha hrajou zpěvačky, je na čase si dát oraz z marihuanou někde na kopci a pustit si k tomu Houbičky.

Ach ne, vůbec mne nenervuje, že mne nikdo nekomentuje (kdyby ano, už by ten blog byl zrušený)
Vážně nacházím nějaké nebývalé potěšení v tom, sem psát. Asi se to v budoucnu nezmění - ale nepropadejte panice. Stávají se i horší věci než spisovatel nad hrobem, neschopný psát, přihlášený do literární soutěže, který právě programuje pitomou knihovnu a snaží se pochopit, proč se mu najednou zdá modrá jako celkem príma barva (obvykle ji nesnáší, protože má takové oči)


No, dobře dobře.

Tak jsem si zapnul počítač a dostal chuť změnit design - přesto "she is crazy" je naprosto úžasný a já doufám, že jej ještě použiji.
Drahá Chňachma pochopí, co jsem tím chtěl říct.

A protože jsem si všiml, že to není screen minulého designu, dám ho sem spolu s tím novým - a po vás čekám objektivní diskuzi na téma, který z nich je lepší. Ne, že bych netušil, který vyhraje.

she is crazy

Tenhle design mám vážně rád - a tak sjem na něm postavil i ten nový. A vážně - ne, já nejsem ta osoba v záhlaví. Přestože bych moc rád byl tak nádherný. Mé vlasy, ačkoliv jsou rudé, se tak hezky nelesknou.
Což mi připomíná, že jsem si koupi šampon. Uhm... později.

loveless

Inspirace ve dvojce, o které nyní s Chňachmí píšeme. Tedy ona píše a já brakovitě odpovídám. Vážně jsem posedlej jejím psaním - sakra, proč ten design není zelený, ale do modra?
Měl bych se nechat vyšetřit nějakým doktorem, aby pochopil, proč zelenomilujicí magor dělá rudé a modré designy. Nedejbože růžové s Takeruem.
Na odstřel, co?
Někdo by to měl ěnjkakému nájemnému vrahovi říct. Aspoň budu ušetřen těch trapných rozhovorů s učiteli na tak nevkusná témata, jakým je můj zdravotní stav.

Ha - Ha - Ha.

Proč vlastně píšu tenhle blog?
Jo jasně. Proto - chci, aby si ho jednou někdo přečetl a řekl: "Ježiši, to je pošahaný! Magor, fakt!"

Na psýchu semnou.
Prej už dělaj léčiva s příchutí třešní.

Matka mi převlékla postel.
Ne, že by to byla tragédie - ale člověk si tam tak dlouho vytváří ten správný Důlek, a ona mu ho zničít! Stejný, jak s těma kytkama.


Nejspíš se odjede slunit do Ostravy. Představa, jak se starám o dům je děsivá.
Jen já.
Otec bude sedět u TV, koukat na pořady, chtít kafe a nadávat, že ho bolí hlava.
Vycházky se psem budou vítané.

Snaha vidět svět pozitivně se vytrácí jako bláhový přelud o existenci fata morgány.
Někdo by mne měl zastřelit.

Ne, že bych nějak miloval tyto filmy, ale tahleta scénka mne vždy dokáže spolehlivě rozesmát.
Dobře, děláním si srandy sám ze sebe to daleko nedotáhnu. Nechce někdo vytáhnout toho červa, co mi hlodá v hlavě?

Ne, že by se Kim nesnažila. Obdivuji její schopnost mne uklidňovat, ačkoliv to nemá žádný efekt.
Vyhlídka na budoucnost bez partnera mne nikdy neděsila. Vyhlídka na existenci bez lásky ano. Bohužel jsem k tomu nejspíš odkázán.
Už bych si na to měl zvyknout a netruchlit.

Potřeba být milován. Zní to děsivě.
Aspoň, že nejsem jediný.

Už jsem vám ukazoval kočky, po kterých toužím?
Jsou kouzelné.

Už se těším - Já, má kočka za deset tisíc, internetové připojení a textový editor.
A moje zásobárna knih.

Někdo na tulení?

Nedoléhá na mě realita. Je to tak nejlepší.
Jen poloviční dávka drogy. mohlo by to být lepší.
Schopnost komunikovat je stále na bodě mrazu.



Poslední dny špatně spím. Zkouším spát déle, ale má to stejný účinek.
Učitelka češtiny chce, abych napsal povídku do soutěže. Příští týden mám donést alespoň dvě. Bude to masakr.
Nejsem schopen psát. Nemohu psát tak, jak bych rád - a přesto... vyhlídka na autorské čtení je působivá a pokud bych se v celostátní soutěži umístil, někdy bych mohl vydat knihu.
Zatraceně.
Pořád myslím jen na to, že chci spát a nechat svět pít ze studny zoufání.

Nikdo po mě nikdy nechtěl nic přečíst.
Už dlouho nikdo netoužil po mém psaní.

A pak... žádné komentáře.