o.h. diary

Mám pocit, že vše kolem mne se hroutí, jedno... jedno jak moc se snažím této katastrofě zabránit, nejsem schopen ji oddálit, pouze prodlužovat její agónii, která se pozvolna mění v zoufající beznaděj doufání.  Přemýšlím, zda tohle je směr, kterým se to vše má ubírat. Znova. Jako by se vše opakovalo. Jako by to nikdy... neskončilo.

Pravda, svět se nepřestal točit a mé srdce nepřestalo bít. Nepřestalo si doufat a ani zoufat. A přesto... ten půlrok... byl tak krásný sen, neboť snem - pouhým snem se zdá mým dnešním očím. Unaven s žití, kradoucí podstatu vědění a přitom... přitom tak zvláštně ponořený do umění, které jsem za sebou trousil po drobných útržcích samotné existence polovičatého, zapomenutého boha.

Než se mne zeptáte - ne, nejsem si jist, zda to bude někdy v normálu a ano, vím, že mám velké mezery ve vyjadřování a hlavně! - velké mezery v postování příspěvků zde na blog. Hned na úvodu vás chci poprosit, zda byste mi neposlali svoje e-mailové adresy, abych vám mohl dát přístup sem na blog. Jisté okolnosti mne opět donutily dát ho číst jen jistým lidem. Nejsem z toho nadšený, ale někteří lidé mne zkrátka serou tím, že mi nedají pokoj.

Jsou mi ukradení, nezajímají mě, ale stejně mne musí vytáčet - načež se ukazují jako srabové, neschopni sdělit své přezdívky. No nic. Nezájem. Ignorace. Víte, že s privátním blogem pro pár lidí dokážu více než obstojně fungovat.

Nicméně ani to vám nezaručí, že nebudu jako nadpisy příspěvků používat výňatky z lyric textů písniček kelly family...

Aloha... mí nádherní, dokonalí čtenáři, kteří jste již nejspíš ztratili víru, že tato stránka snad ještě někdy bude funkční a obnovena. Pravda - nestaral jsem se o ni po mnoho měsíců, přestože jsem vám vždy tvrdil, že se sem rozhodně vrátím. Inu, nyní jsem se vrátil a se mnou se vrátil Atsushi *smích* - ne zákon, ale Acchan. Myslím, že takovéto zakončení prvního odstavce mne zcela.. charakterizuje.

Stýskalo se mi po tomto blogu. Stýskalo se mi po vás. Ne, že by byl livejournal, nějak hrozný či nepříjemný, byl mi přítelem v mnoha okamžicích... nicméně tento blog byla je mou srdcovou záležitostí. Něčím, co ke mě bytostně patří a co já nemohu opustit. Všechnu tu práci, kterou jsem mu věnoval, všechny vzpomínky, myšlenky... všechny stesky, které byl nucen nosit na svých hrubě popsaných stránkách.

Jsem tak rád, že jsem zpátky!

Ano, je tu bordel.
Já vím. Vím? Ach ano vím. Ti pozornější z vás si všimli, že jsem byl chvíli na Livejournalu. Ano, vím! Já vím!
Problém s tímto blogem vyřešen tím, že byl reexportován a importován do nového bloggeru. Bude tu bordel, dokud ho nedám dokupy.

Proč to dělám?
Protože tento blog miluji. Smiřte se s tím. Miluji jej.
Provedl mne mým zoufáním.

Vyčkejte ještě chvíli, mí milovaní,

Váš a jen Váš - hibari