o.h. diary

... bohužel, v praxi to tak bohužel nefunguje. Tedy, alespoň u mě se po slově stop, případně pause, vůbec nic nestane, což je zatraceně blbý a pitomý, když si to jeden uvědomí.
Včera jsme vedli s psychiatričkou velice zvláštní debatu, konverzaci, monolog střídaný monologem někoho jiného. Říkejte tomu jak chcete, stejně to bude pořád to samé. O životě, o budoucnosti... bylo to velice zvláštní. Mluvili jsme také o individualitě člověka a jaký je rozdíl mezi frustrací a depresí, kterou trpím.


Také mne chce poslat do léčebny, pokud se můj stav nezlepší. Rodiče na to zareagpvali velice zvláštně - nejdřív byli strašně naježení, pak vrčeli, a nakonec si semnou tátat mile a příjemně promluvil, což mi dodalo přeci jen kapku energie - jakkoliv byla ta debata pro mne obtížná. Také vedl monolog.

Poslední dobou spíš jen poslouchám, než abych mluvil. Cítím se totálně bez jakékoliv šťávy a sil. Dokonce ani psaní, které je smyslem mé existence, mi nejde tak, jak bych si býval představoval a mé sexuální zážitky z Ostravy mne dostávají ještě do horších myšlenek.
Probírali jsme to vše s lékařkou.

Prý je potěšena tím, že jsem již schopen někoho líbat - být políben a pohlazen bez toho, aniž by mi to působilo návaly deprese, zmatení, potřebu zvracet a další mé symptomy, tolik běžné za poslední dva roky; nicméně z toho, že to zašlo tak daleko - na což jsem nebyl a nejsem připraven - nebyla vůbec nadšena.
Mluvili jsme pak o vynucování sexu, právu na odmítnutí a dalších věcech, které v mé mysli nemají ani hlavu, ani patu.

Čím víc o tom přemýšlím, tím víc se mi zdá myšlenka na léčebnu lákavá, nicméně tím víc se toho bojím.
Zbavil bych se rodiny a prostředí, které mne ničí a drásá, nemohl bych ovšem psát, mluvit se svými přáteli, věnovat se oblíbeným činnostem a nemohl bych být se svým psem.

Myslím, že by mne léčebna zničila. Mou duši. Mou chuť tvořit.
Přestože deprese dělá to samé.

Za pár dnů odjede bratránek - lépe řečeno už zítra - a můj babysitting konečně skončí. Neskutečně se na to těším. A pak? Zápis na vejšku, privát (snad), notebook, šalinkarta, jídlo a nová škola. Nesnáším to zařizování, ale chci, aby se v mém životě něco pohnulo dopředu.
Psychiatrička doufá, že se přestěhováním můj stav zlepší. Já v to doufám taky. Jestli jsou i tak chtiví moji rodiče, není mi známo.

Nechci skončit v léčebně.
Udělám všechno proto, abych nemusel půl roku trčet v místnosti s bílejma zďama a doktorama, co se na mě budou dívat jako na šílence. Ne, děkuji mnohokrát.
Kéž by byla touha to samé, jako uskutečnění. Jenže to se nestává - ne tak často, abych v to mohl věřit.